Loňské sedmdesáté výročí konce druhé světové války si Brno připomínalo i v kontextu s předválečnou multikulturalitou města, holocaustem či poválečným vyhnáním. Šedesátka výstav, koncertů, divadelních představení či akcí přibližujících lokální historii pod hlavičkou Rok smíření se stala počinem v České republice, potažmo na celém světě nevídaným. Letos se přitom chystá jeho volné pokračování.
Uctívaný i vysmívaný, démonizovaný i bagatelizovaný pamflet přichází sedmdesát let po autorově smrti o ochranu autorských práv. Mnichovský institut pro moderní dějiny (IfZ) proto v lednu vydá čtyři roky připravovanou komentovanou edici Mein Kampfu. Jak vznikla nechvalně proslulá kniha, jakou roli sehrála v době svého vzniku a co znamená dnes?
Brno nechalo v Minsku vztyčit památník věnovaný svým občanům odvlečeným do tamního ghetta. Z tisícovky brněnských Židů, kteří město opustili v transportu označeném písmenem F (podle slova fragment), válku přežilo jen třináct.
Na Den boje za svobodu a demokracii bylo již tradičně živo. Důstojně se připomínalo, demonstrovalo se za lidskost i za nelidskost, na sídlo Vlády pršely světlice. A veřejně bylo zpečetěno spojenectví, které bude v příštích letech určovat povahu naší země.
V polovině roku 1945 byli ještě dětmi či dospívajícími. Teprve po sedmi desetiletích však poprvé veřejně promlouvají o nuceném opuštění domova a novém životě v sousední, ale přece cizí zemi.
Edvard Beneš se prý zasloužil o stát. Jenže o jaký? Málokterá postava moderních českých dějin vzbuzuje takové kontroverze jako druhý československý prezident. Jedni v něm vidí spoluzakladatele státu, osvoboditele a první oběť bolševiků. Jiní jej mají za Masarykův bledý stín, pomnichovského i předúnorového zbabělce, potažmo pachatele genocidy. A kdo ví, možná jsou všechny tyto pohledy platné stejnou měrou.
Věnce se kladou leckde, a v některých zemích se holocaust, nacistický teror či konec války také připomínají v kontextech a se zapojením veřejnosti. Co do šíře svého záběru je však Rok smíření u nás a vlastně na celém světě jedinečným projektem. Šedesátka akcí, ze kterých pásmo sestává, se neohlíží jen do minulosti, ale pomáhá nám lépe poznat město, ve kterém žijeme.
Z čeho pramení respektive co je pointou IVČRN, Okamury, Zemana a spol? Invaze muslimů do Česka asi těžko, když se ve skutečnosti žádná nekoná. Současná hysterie je jen další variací na téma, které se prolíná celými našimi moderními dějinami.
Potkáváte je i v brněnských ulicích, nenápadně zapuštěné do chodníku: dlažební kostky nesoucí měděnou destičku se jménem člověka, který v domě kdysi dávno bydlel, a s jeho osudem zhuštěným jeho do několika slov a čísel. Stolpersteinů či Kamenů zmizelých bylo instalováno už přes padesát tisíc v devatenácti zemích Evropy a svým způsobem tak tvoří největší pomník na světě.
Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 si v Brně vyžádala několik lidských životů. A umíralo se i při protestech, které proběhly v rámci prvního výročí invaze o rok později.
Okupace moravské metropole začala už 20. srpna pět minut po deváté večer, kdy na vojenském letišti v Tuřanech dosedl sovětský dopravní letoun An-24. Na palubě se nacházelo asi dvacet mužů v uniformách letecké společnosti Aeroflot, ve skutečnosti však příslušníků KGB. Ve tři ráno přistál čtyřmotorový An-12, ze kterého vyskákali sovětští výsadkáři. Během chvíle obsadili celé letiště, načež přiletělo dalších asi pětasedmdesát Antonovů plných vojáků.
V neděli 23. srpna 2015 se v rámci Roku smíření uskutečnilo pietní shromáždění na místě koncentračního tábora v Hodoníně u Kunštátu, které připomíná nejpočetnější transport vypravený odsud 21. srpna 1943 do Osvětimi. Vzpomínková akce se konala na staveništi mezi bagry a nákladními auty, neboť po uzavření rekreačního zařízení zde konečně vzniká památník.
Při severozápadním okraji Moravského, kdysi Lažanského náměstí stával Deutsches Haus, budova obdivovaná i nenáviděná. Její zničení bylo tečkou za koncem soužití obou národností v Brně. Monumentální Německý dům neboli Deutsches Haus byl po mnoho desítek let středobodem spolkového a kulturního života německojazyčného obyvatelstva, podobně jako na české straně Besední dům. Ostatně obě budovy se začaly plánovat ve stejnou dobu, tedy v roce 1869, kdy byl záměr slavnostně vyhlášen v tělocvičně německého Turnvereinu na dnešní ulici Údolní.
Naše společnost se v současnosti nachází ve stavu nebezpečné hysterie. Ponechme stranou, že uprchlická tsunami čítá jen třináct lidí na pražském hlavním nádraží a patnáct set v příštích letech postupně přijatých Syřanů. Ani nerozporujme, že údajná islamizace naší země má podobu pouhých několika stánků s kebabem.
Zatímco v NDR chyběly předpoklady otevřené diskuze podobně jako v Československu, Spolková republika Německo si prošla bezprecedentním procesem sebereflexe a pokání. Přesto či právě proto je šokující, že ze zhruba šesti a půl tisíce dozorců, kteří sloužili v osvětimském vyhlazovacím táboře, se jich v SRN dostalo před soud jen čtyřicet tři. Až letos usedl na lavici obžalovaných „osvětimský účetní“ Oskar Gröning. Třiadevadesátiletý muž byl v polovině července letošního roku odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody za spoluúčast na vraždě v třech stech tisících případech.
Pokud není uveden autor, za správnost a odbornost původních českých textů odpovídá pořadatel události. Pro aktualizace a změny informací na webu uváděných prosím kontaktujte webmaster@ticbrno.cz, děkujeme.