Zaseknuté boží mlýny aneb Proč některé zločiny zůstanou nepotrestány

Ať již jde o kteroukoliv genocidu či válku moderních dějin, pachatelé i těch nejohavnějších zločinů povětšinou ujdou spravedlnosti. Proč tomu tak je?

Trest například minul dozorce v protektorátních sběrných táborech pro české a moravské Romy. Před soudem stanul jen Josef Janovský, obávaný velitel lágru v Letech u Písku, který rozkrádal již tak nízké příděly jídla pro vězně a v roce 1943 byl odvolán pro nezvládnutí epidemie skvrnitého tyfu. K přelíčení však došlo až po třech letech, v září 1948, a desítka svědků z řad bývalých dozorců si najednou na nic konkrétního nevzpomínala. Jejich obětem mimochodem nebylo umožněno v procesu svědčit.

K doživotí byl však v dubnu 1947 odsouzen Blažej Dydy, který byl odvlečen do lágru v Hodoníně u Kunštátu a v srpnu 1943 deportován do Osvětimi, do části zvané cikánský tábor. Byl vybrán do vězeňské samosprávy a podobně jako většina jeho „kolegů“ v těchto na libovůli esesáků závislých funkcích se ani on ke svým spoluvězňům nechoval zrovna v rukavičkách. Po válce jej jeden z nich udal policii, přičemž na rozdíl od Janovského kauzy se případu tentokrát dostalo velké publicity. Je to ironie: jediným z pachatelů, který došel trestu, se stala oběť.

Podobně tomu bylo i s lidmi, kteří se podíleli na poválečném násilí. Karol Pazúr odpovědný za masakr 265 mužů, žen a dětí na Švédských šancích byl dokonce krátce po incidentu vyznamenán a povýšen. Jeho vyšetřování se rozběhlo až v roce 1947, přičemž Pazúr byl jediným z vrahů, proti němuž bylo vzneseno obvinění. Vyfasoval 7 a půl roku a v druhé instanci dokonce dvacet let, prezident Gottwald mu však trest snížil na polovinu a v roce 1951 byl Pazúr po dvou letech věznění amnestován. Bývalý člen Hlinkovy gardy se tak po válce stal vysokým funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků, přičemž po zbytek života byl také agentem StB.Všechny tyto případy mají jedno společné: pachatelé unikli spravedlnosti díky svému angažmá v KSČ či v komunisty ovládaných bezpečnostních složkách třetí republiky. Ostatně komunisté hráli v poválečném vyhnání důležitou roli a někteří historici považují jejich působení za svého druhu předehru k převratu v roce 1948. Po něm se o excesech divokého odsunu nesmělo mluvit, což spolehlivě ochránilo pachatele před trestem a na čtyři desítky let zmrazilo proces reflexe těchto událostí.

V dalších zemích východního bloku tomu nebylo jinak. Vždyť Putinovo Rusko dodnes nechce mluvit ani o těch největších hrůzách stalinistické éry, podobně jako například Turecko o genocidě Arménů. Obecně lze říci, že čím blíže současnosti se genocida udála, tím vyšší je šance, že alespoň někteří z pachatelů budou potrestáni. Například ze stovek členů srbské polovojenské jednotky Škorpioni, která se podílela mimo jiné na masakru v Srebrenici, bylo přece jen odsouzeno alespoň devět.
Okolností, která sehrála hlavní roli v našich končinách, je míra svobody po období násilí. Tam, kde jedna totalita vystřídá druhou, si pachatelé mohou být téměř jisti, že spravedlnosti ujdou. Jak ale vypadá situace, v níž se společnost k vlastní zodpovědnosti může a dokáže postavit, se dozvíte zde.

text: Jaroslav Ostrčilík
foto: Akademie věd ČR