Co to lije z Konvičky

Z čeho pramení respektive co je pointou IVČRN, Okamury, Zemana a spol? Invaze muslimů do Česka asi těžko, když se ve skutečnosti žádná nekoná. Současná hysterie je jen další variací na téma, které se prolíná celými našimi moderními dějinami.

V Německu podle spolkové vlády letos požádá o azyl až osm set tisíc lidí, přičemž Syřané mohou v zemi zůstat automaticky. Přesněji řečeno pozastavil Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky aplikaci Dublinských pravidel pro příchozí z této země. Spolková republika se přesto nehroutí a navzdory všem Pegidám a Legidám (všimněte si, že téměř bez výjimky jen na území bývalé NDR) jsou Němci s uprchlíky solidární a postup svojí vlády většinově schvalují.

Mezitím však Česko, jedna z vedlejších průjezdních tras do Německa, prožívá hotovou apokalypsu, jejímiž posli je patnáct set Syřanů a možné přijetí dalších několika stovek lidí – všichni ostatní, kteří do těžce zkoušené země zabloudí, bývají posláni za hranice. Podobně silná je také brutální islamizace, pod kterou prý Češi úpí. Vždyť dokonce i v Brně už funguje mešita (vlastně od roku 1998 a stále jediná u nás), a v každém větším městě narazíte na stánek či restauraci nabízející kebab a falafel.

Nepřítel je jinde
Jsou ale Konvička, Okamura či Zeman skutečně tak hloupí, že si absurditu svých postojů neuvědomují? Spíše jsou až moc chytří, široká veřejnost je každopádně bere vážně. Ještě loni palčivý a vše ohrožující „romský problém“ najednou nepotřebuje konečně řešit, a jsou zase „ti nahoře“ a pražská kavárna, kdo v žoldu Angely Merkel nebo Američanů škodí národu. A zrádce je přece horší nepřítele, toho imaginárního zvlášť.

Počtením na blogu či facebookovém profilu Martina Konvičky se člověk neubrání amatérským pokusům o jeho diagnózu a také pocitu, že jeho hlavním nepřítelem vlastně nejsou muslimové, vždyť s fundamentalisty sdílí třeba podobný pohled na ženy. Národ ohrožuje především multikulturalita, liberalita nebo například emancipace, jako když se odvážíte tematizovat rakovinu děložního čípku.

To u nás bohužel není nic nového. Jistě, po první světové válce se stal liberálně uvažující a svého času nejnenáviděnější intelektuál („Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku“) hlavou státu, podobně jako o jednasedmdesát let později. V obou případech šlo ale do určité míry i o souhru náhod a především o očekávání změny k lepšímu, o pozitivní dynamiku. Kdykoliv je ale situace méně sluníčková či rovnou zamračená, spolehlivě se dostaví úplně opačný, antielitářský reflex.

Nejsou jako vy
Bylo tomu tak za druhé republiky, která jakoby s Říší závodila o nejantisemitštější legislativu, v bezprostředně poválečné době i v padesátých letech. Ať Židé, Němci nebo buržousti, ať kosmopolitní intelektuál ve městě nebo kulak na vesnici – nepřítel byl vždy ten sociálně výše postavený respektive mu byla vyšší příčka na společenském žebříčku alespoň připsána. Jako za normalizačních kampaní proti disidentům: mají prachy, jsou dekadentní, povyšují se nad vás.

Důvodů tohoto typicky českého postoje je samozřejmě více. Jeho kořeny sahají daleko do minulosti, do dob, kdy se na národnost možná ani nehrálo, obcovacím jazykem vzdělaných lidí ale byla němčina. A svoji moderní identitu hledala česká společnost právě v opozici vůči všemu německému, ostatně jako dodnes nedokážeme najít mnoho jiných než vylučujících definic češství. Jedno ale víme jistě: ti nahoře byli vždycky špatní.

Foto: František Vlček, MAFRA
Text: Jaroslav Ostrčilík