Facebook

České století migrace

České století migrace

Naše společnost se v současnosti nachází ve stavu nebezpečné hysterie. Ponechme stranou, že uprchlická tsunami čítá jen třináct lidí na pražském hlavním nádraží a patnáct set v příštích letech postupně přijatých Syřanů. Ani nerozporujme, že údajná islamizace naší země má podobu pouhých několika stánků s kebabem.

Pojďme se ale zamyslet nad argumenty typu „migrace je nepřirozená, nežádoucí a nebezpečná“. A obraťme při tom perspektivu: dnes možná utíkají před válkou lidé ze Středního východu či z Libye a za lepším životem vyrážejí z Balkánu i z rovníkové Afriky. Avšak po dlouhou dobu, a to ještě i docela nedávno, byli v jejich situaci – pozor, teď to přijde – Češi. A to zdaleka ne jen Komenský, Kundera či Navrátilová.

I z Čech a Moravy se utíkalo před pronásledováním a chudobou, ale třeba také za dobrodružstvím a seberealizací, což mohl být i případ prvního tuzemce v Novém světě, Pražana Joachima Ganse. Ten již v útlém věku odešel do Anglie, kde vynalezl nový způsob čištění měděné rudy, a v roce 1585 se vylodil v dnešní Severní Karolíně. Vlnu emigrace Čechů do Severní Ameriky spustila o půlstoletí později náboženská nesnášenlivost pobělohorské doby. Do Ameriky odešlo celé jedno společenství Jednoty bratrské a Moravian Church s milionem věřících a rozsáhlou misijní činností dnes patří mezi významné americké kongregace.

V polovině 19. století začal příliv imigrantů z českých zemí výrazně sílit, mimo jiné i díky dostupnější dopravě. Jen v roce 1907 přišlo do země neomezených možností 13 554 Čechů a Moravanů, takže v roce 1940 se v USA k češství hlásilo 1 764 000 Američanů, z jejichž okruhu se rekrutovaly mnohé významné osobnosti reprezentující nejrůznější obory – například starosta Chicaga, význačný astronaut či dodnes vážená hlava státu; prezident Brazílie Juscelino Kubitschek byl mimochodem zčásti Rom.

Po stopách emigrace z Čech a zejména z Moravy však netřeba plavat přes velkou louži. Nejčastěji se od nás pochopitelně odcházelo do hlavního města, rozuměj do Vídně. Na přelomu 19. a 20. století se o metropoli na Dunaji říkalo, že je vůbec největším českým městem. Podle mateřského jazyka nebo na základě původu z Českého království se údajně jednalo o čtyři sta až šest set osob. Fundovanější odhady hovoří zhruba o polovině, český živel ve Vídni lze však buď jak buď přehlédnout jen stěží.

Klišé o české hospodyňce a „Ziegelbehm“ je tedy jistě alespoň zčásti pravdivé. Obyčejný člověk z Moravy se v metropoli skutečně zpravidla živil jako námezdní dělník, zejména ve stavebnictví, popřípadě jako služebná či kuchařka. Jen s nepatrnou nadsázkou lze říci, že to byly hlavně moravské ruce, které postavily majestátní Ringstrasse a způsobily, že rakouská kuchyně je téměř identická s českou.

Do hlavního města odcházeli za studiem či za kariérou i příslušníci vzdělanějších vrstev. Studoval zde například Tomáš Masaryk, z Libavé u Olomouce sem přišel Ignaz Czapka, v letech 1838–1848 starosta Vídně, mezi moravské rodáky patří i Sigmund Freud či Leo Slezak. Tento v Evropě i v zámoří proslulý tenor je údajně autorem později tradovaného výroku, že každý Vídeňák, který je co k čemu, pochází z Brna.

Zatímco v první třetině 20. století se od nás odcházelo především za lepším životem, po roce 1948 se hlavní příčinou emigrace stala politická situace. Jen do Vídně se v roce 1968 před tanky Varšavské smlouvy uchýlilo na 162 tisíc Čechů. Drtivá většina z nich se však do ČSSR více či méně dobrovolně vrátila, neboť rakouské úřady přijaly pouze asi tři tisíce osob. Příliv českých žadatelů o azyl v následujících dvou desítkách let ovšem nepolevoval, v osmdesátých letech se jednalo o téměř dva a půl tisíce běženců ročně.

Češi samozřejmě odcházejí za hranice i v současné době. Alespoň prozatím se tak děje výhradně z ekonomických důvodů. Někteří se vydávají budovat kariéru do ústředí nadnárodních korporací, jiní do bruselských institucí, další zase jen tak na zkušenou, například do Londýna. Po pár letech se možná vrátí. Anebo také ne, ale co na tom? Lidé migrovali, co svět světem stojí, a vždycky budou.

Foto: ÖNB
Text: Jaroslav Ostrčilík