I malé ryby koušou

Zatímco v NDR chyběly předpoklady otevřené diskuze podobně jako v Československu, Spolková republika Německo si prošla bezprecedentním procesem sebereflexe a pokání. Přesto či právě proto je šokující, že ze zhruba šesti a půl tisíce dozorců, kteří sloužili v osvětimském vyhlazovacím táboře, se jich v SRN dostalo před soud jen čtyřicet tři. Až letos usedl na lavici obžalovaných „osvětimský účetní“ Oskar Gröning. Třiadevadesátiletý muž byl v polovině července letošního roku odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody za spoluúčast na vraždě v třech stech tisících případech.

Na území Německa došlo k prvnímu trestněprávnímu vypořádání se s řadovými nacistickými vrahy mezi lety 1947 a 1948 v americké okupační zóně. Na lavici obžalovaných usedlo čtyřiadvacet důstojníků tzv. Einsatzgruppen, tedy jednotek SS, které v závětří východní fronty vraždily Židy a sovětské funkcionáře v letech před „vynálezem“ plynových komor. Dvanáct amerických vojenských tribunálů je odsoudilo k vysokým trestům odnětí svobody či rovnou k smrti oběšením. Někteří z nich se ovšem dostali na svobodu už v roce 1952 díky plošným amnestiím za Adenauerovy vlády.

V roce 1958 bylo do vězení posláno dalších deset bývalých příslušníků Einsatzgruppen a ještě v témže roce byl ve švábském Ludwigsburgu zřízen úřad, který se měl stíháním nacistických zločinců zabývat systematicky. Další větší proces přesto proběhl až mezi roky 1963 a 1965 ve Frankfurtu, kde bylo k mnoha letům žaláře odsouzeno dvaadvacet osvětimských dozorců.

Před soud se však nedostal například Kurt Juraszek, svého času SS-Unterscharführer sloužící v osvětimské lékárně. V sedmdesátých letech byl vyšetřován frankfurtským státním zastupitelstvím, které však prý nemohlo vyloučit, že jím vydávaný Zyklon B nebyl využíván v souladu se svým původním určením, tedy pouze k odvšivování oblečení. V roce 1975 bylo zase odloženo obvinění třinácti řidičů náklaďáků v Osvětimi s tím, že šlo o malé ryby.

Mezitím však justice v Německu a vlastně v celém západním světě prošla zásadní změnou paradigmatu. V šedesátých a sedmdesátých letech byli souzeni pouze dozorci, a to za zločiny, které se jim podařilo prokázat na základě svědeckých výpovědí. Těch se však z pochopitelných důvodů mnoho nedochovalo, případně je bylo možno jen s obtížemi přiřadit ke konkrétnímu esesákovi.

V posledních desetiletích se však stíhá i nepřímá účast na genocidě, za niž je považována také s vražděním bezprostředně nesouvisející služba na některém z míst, kde se tyto zločiny děly. Proto i Gröninga nakonec dostihla spravedlnost, byť až sedmdesát let po válce.

Více o potrestání válečných a poválečných zločinců se dozvíte v článcích: Zaseknuté boží mlýny aneb Proč některé zločiny zůstanou nepotrestány a Poválečné Německo: náckové z kola ven!

text: Jaroslav Ostrčilík
foto: Ronny Hartmann / EPA