Facebook

„Polykat moč a sliny, lízat záchod.“ Poválečné násilí v Brně nebyl jen pochod

„Polykat moč a sliny, lízat záchod.“ Poválečné násilí v Brně nebyl jen pochod

Pro mnoho obyvatel Brna neznamenalo osvobození konec utrpení, ale spíše jeho eskalaci. Přitom „vyvedení“ německy mluvících Brňanů v posledních květnových dnech roku 1945 nebylo jediným bezprávím, které se těsně po válce v Brně dělo.

Násilí vůči německojazyčnému obyvatelstvu totiž vypuklo okamžitě poté, kdy se Brnem prohnala fronta. Lidé museli nosit bílé pásky s černým N, nesměli jezdit hromadnou dopravou a potravinové lístky dostávali nanejvýš na chleba, pokud ovšem vůbec. Ženy i sotva náctileté dívky byly noc co noc odvlékány především sovětskými vojáky na „loupání brambor“. V ulicích docházelo ke spontánnímu bití a ponižování, nejčastěji při vyklízení trosek bombardováním a bojem poškozených domů.

Muži byli soustředěni v půltuctu pracovních táborů, do kterých 11. května přibily také ženy a děti, které byly vyhnány ze svých domovů v souvislosti s návštěvou Edvarda Beneše. V lágrech panovaly otřesné podmínky, jak dokladuje dopis delegáta Mezinárodního výboru Červeného kříže ministru vnitra Noskovi. „Mnoho strážců, většinou mladých lidí, s internovanými zachází velmi krutě,“ píše se v dokumentu ze dne 4. září 1945. „Denně mlácení, často také žen a dětí; existují také případy pálení a mučení.“

Snad nejhorší zvěrstva se děla v táboře, který byl zřízen v Kounicových kolejích, které byly za války využívány jako vězení a popraviště gestapa. Do každého z pokojů pro studenty se muselo směstnat patnáct či dvacet lidí, v táboře chyběly postele i záchody, nehledě na lékařskou péči. Noc co noc docházelo k orgiím znásilňování a mučení. „Oblíbené bylo skákání ze schodů. Často končilo zlomeninami a pro postiženého bylo prakticky smrtelné,“ vzpomíná Leopold Stehlik ve svědectví z roku 1998, které je k nahlédnutí v archivu Sdružení vyhnaných Brňanů BRUNA (www.bruenn.org).

V Brně žijící žena, která chce být uvedena pouze jako M. H., vzpomíná na svého otce: „Můj táta tehdy vážil 40 kg. […] V Kounicových kolejích musel polykat moč a sliny, lízat záchod, byl nahý mlácen na tělocvičné lavičce.“ Její otec tehdy přišel o nohu při odstraňování nevybuchlých bomb a následkem bití také o ledvinu. „Já jsem se stala potupným způsobem ve čtrnácti letech ženou, a tak jsme o tom zřídkakdy hovořili. Vím ale, že mému otci strčili hadici do zadku a napumpovali ho vodou k obveselení přihlížejících.“

Mladí dozorci svým obětem zdůrazňovali, že se tyto praktiky naučili na gestapu. „Byli však dobře živení, rozhodně čas strávený na gestapu pro ně musel být dávno minulý,“ uvádí Leopold Stehlik. „Osobně jsem přesvědčen, že kdo zažil něco podobného jako my v Kounicových kolejích, nemá v sobě tolik brutality, aby to samé mohl páchat na jiném člověku.“

Počet obětí násilí a hladovění v poválečných táborech už v současnosti nelze přesně určit. Jen z Kounicových kolejí hrobník údajně odvezl kolem 1800 mrtvol, jak zaznělo v procesu s postrachem tamního tábora Janem Kouřilem, který později povýšil na zástupce velitele lágru na Klajdovce. Soud se konal v roce 1951 v Karlsruhe, kam Kouřil utekl po komunistickém převzetí moci v únoru 1948. Údajně jej poznal zubař původem z Brna, kterému se Kouřil snažil prodat vylomené zlaté zuby a můstky nejasného původu.