Facebook

„Není to tragédie Židů nebo Romů, ale celého lidstva“

„Není to tragédie Židů nebo Romů, ale celého lidstva“

Při příležitosti sedmdesátého výročí konce druhé světové války si připomínáme také holocaust. O době tehdejší i současné jsme si povídali s dvěma pamětníky.

Na Prvního Máje chtějí Brnem opět pochodovat neonacisté. Co na to říkáte?

Pavel Fried: Takoví lidé se vyskytují v každé společnosti. Osobně je lituji, jejich postoje jsou určitým výrazem jejich lidské hlouposti. V každém případě je nutné se podobným projevům nesnášenlivosti postavit, jako se to povedlo v roce 2011.

Karel Holomek: Při vyústění Cejlu na Malinovského náměstí tehdy vznikla velká přehrada lidí, v jejímž čele stáli vedle studentů a mladých lidí také místní Romové. Tedy pro účastníky této blokády to zcela jistě neplatí, ale většina lidí je nepoučitelná. Je to dáno také tím, že mnohdy máme o moderních dějinách jen velmi mlhavé povědomí. Lidé už si nepamatují, jaké má nenávist důsledky.


Ty jste oba zažili na vlastní kůži.

KH: Když v březnu 1943 začaly transporty protektorátních Romů do Osvětimi, tak mi bylo pět let, čili jsem celou tu situaci vnímal jen vzdáleně. Vzpomínám si ale, jak jsme pořád někde cestovali. Později jsem se dozvěděl, že to bylo proto, že maminku místní četník vždycky varoval, když se chystala šťára, ať s námi na chvíli odjede někam pryč. Ona samotná totiž Romka nebyla, což mně a sestře zachránilo život.

Tatínkovi, vystudovanému doktoru práv, se zase podařilo před nacisty utéct na Slovensko. Pamatuji si ale, jak tátova rodina, mí prarodiče a strýcové, najednou ze dne na den zmizeli. Žili v osadě Hraničky u Svatobořic, ve které byl můj dědeček vajdou neboli čibalem, jak říkali moravští Romové.

PF: Já strávil více než tři roky v Terezíně, kam jsem se dostal jako ani ne dvanáctiletý. Životní podmínky tam byly otřesné, v terezínském ghettu přišlo od jeho založení koncem roku 1941 o život pětatřicet tisíc lidí, mezi nimi i moje babička. Umírali hlavně na infekční nemoci nebo podvýživu, vždyť se v areálu plánovaném pro sedm tisíc lidí v určitý moment tísnilo i šedesát tisíc vězňů.

V této čekárně před Osvětimí si přesto šlo vybojovat alespoň trochu snesitelný život, i když jsme museli vyjít jen se čtvrtkou chleba na den. V Terezíně totiž byli Židé shromažďováni před transportem na východ, režim tam tedy byl mírnější než ve vyhlazovacích táborech. Zavraždit šest milionů lidí je totiž mnohostranný problém, například musíte oběti přimět k tomu, aby pokojně nastoupili do vagonů a došli až před dveře plynových komor. Nacisté je proto udržovali ve víře, že když se nebudou bouřit, nějak to přežijí.

Většina z nás nakonec byla zařazena do transportu. Před tím jsme se všichni třásli, nikdo nevěděl, kam ty vlaky vlastně míří. Tušili jsme ale, že odtamtud není návratu. Tento osud potkal i moji sestru a jejího manžela, kteří zemřeli 8. března 1944 v osvětimské plynové komoře. Toho dne tam bylo zavražděno bezmála čtyři tisíce českých Židů.


Lze se vůbec po tom všem vrátit do běžného života?

PF: I teď, jak spolu mluvíme, se vidím v Terezíně. Ty zážitky vstupují také do našich snů. Nikdo z lidí, kteří koncentrační tábor přežili, se odtamtud nikdy úplně nevrátil. Vystupují ve školách, kde o těchto věcech vypráví, a někdy se prostě neubrání dojetí, když se do vzpomínek příliš ponoří.

On ten návrat domů nebyl jednoduchý. Lidé byli překvapení, když se člověk po letech objevil ve dveřích, často nepříjemně. Naše byty nezůstaly prázdné a naše věci bez využití. Když se můj otec vrátil, okresní hejtman ho přijal a usadil do klubovek, které po naší deportaci zmizely z našeho bytu. To nám ale tenkrát bylo jedno, zajímalo nás jenom, jestli se vrátí alespoň někdo z našich blízkých. Bohužel nikdo z mých pěti tetiček, jejich manželů, bratranců a sestřenice nepřežil.

KH: Z šesti a půl tisíce deportovaných moravských Romů se vrátilo jen pár stovek. A slovenští Romové, kteří k nám tehdy přišli za prací, byli nastěhováni do uprázdněných bytů po vyhnaných Židech či Němcích. Dostali se do vykořeněného prostředí, kde po válce třeba nezůstal nikdo z původních obyvatel.


Kdo tedy jsou brněnští Romové?

KH: Původní moravští Cikáni žili jen na venkově, živili se jako námezdní dělníci při sezónních pracích a tradičními řemesly, třeba kovářstvím, broušením nožů nebo hrnčířstvím. Například můj dědeček byl koňský handlíř. V životě venkova tedy hráli svoji roli a byli do něj integrováni.

Dnes v Brně žije patnáct až dvacet tisíc Romů, kteří jsou téměř bez výjimky potomci poválečných přistěhovalců ze Slovenska. Většina z nich žije spíše na sociálním dně, ovšem součástí brněnské komunity je také vrstva romské inteligence. A máme tu Muzeum romské kultury, což je jedinečná instituce i v mezinárodním měřítku. Čili soužití Romů a většiny je u nás v zásadě harmoničtější, něž na některých jiných místech České republiky.


A jak se dnes žije brněnské židovské komunitě?

PF: V prvé řadě je samozřejmě mnohem menší, než ta romská. Před válkou v Brně žilo dvanáct tisíc Židů, přičemž se k židovské víře hlásila velká část podnikatelské a kulturní elity města. Dnes má naše obec přibližně tři sta členů. Velká část našich členů žije ve smíšených manželstvích s jinak věřícími a obávám se, že jen některé jejich děti se stanou Židy.

Z toho vyplývá i dnešní význam obce pro město, který je spíše jen kulturní a symbolický. Naše obec představuje určité memento, připomínku tragické historie. Udržujeme to, co tu po Židech zůstalo, opuštěné hřbitovy a synagogy v Brně i mimo ně. A staráme se o seniory, kteří zažili holocaust, aby mohli důstojně užít podzim svého života.


V čem toto memento přesně spočívá, co bychom si z tragédie holocaustu měli vzít pro současnost?

PF: Předně si musíme uvědomit, že holocaust není jen tragédií Židů nebo Romů, ale celého lidstva. Jde o selhání člověka, ke kterému může dojít kdykoliv a kdekoliv. Je děsivé, jak rychle za určitých podmínek ztratí lidský život svoji hodnotu a posvátnost.

KH: Holocaust je výstrahou, k čemu nesnášenlivost nakonec vede. Ale abychom se z této tragédie poučili, musíme si také přiznat její okolnosti, které nám jsou nepříjemné. Přežil jsem válku díky řadě lidí, kteří nám pomáhali. Na druhou stranu stáli někteří Češi také na straně pachatelů holocaustu a mnoho lidí takzvané konečné řešení schvalovalo.

Holocaust je nutné reflektovat. Jen rutinně pokládat věnce a dál se o něm nebavit, to je pokrytectví.  Je naší povinností vůči obětem holocaustu snažit se pochopit, jak se něco takového vůbec mohlo udát. V tomto poznání je naše společnost bohužel teprve na začátku.

 

Pavel Fried
se narodil v roce 1930 v Třebíči do rodiny majitele železářství. Po válce žil v Brně, kde vystudoval strojní inženýrství na VUT. Od roku 2004 byl předsedou a nyní je místopředsedou Židovské obce v Brně. 

Karel Holomek
(*1937 v Brně) je původní profesí také strojní inženýr. V roce 1981 byl jako disident krátce vězněn pro podvracení republiky, po roce 1990 byl poslancem České národní rady. Je jedním ze zakladatelů Muzea romské kultury, čestným předsedou Spolku Romů na Moravě a redaktorem čtrnáctideníku Romano hangos.