Facebook

Nacistický teror? Omluva se (ne)přijímá

Nacistický teror? Omluva se (ne)přijímá

Málokterému hlasování brněnských zastupitelů se dostalo takové pozornosti jako přijetí Deklarace smíření a společné budoucnosti. Psalo se o ní i v německojazyčných mediích, přitom podobné prohlášení vyjadřující lítost nad násilným koncem soužití obou národností v Brně rada města přijala už v roce 2001 v reakci na výzvu sdružení Mládež pro interkulturní porozumění. Dne 19. května 2015 však deklaraci po tvrdé diskuzi odsouhlasilo přímo zastupitelstvo.

V médiích byl tento krok nesprávně označován za omluvu, byť toto slovo nebo odpovídající formulaci deklarace ani neobsahuje. V dokumentu se píše o „naději, že na základě znalosti historických událostí a jejich důsledků už nebude možné, aby se v Brně podobné věci opakovaly.“ Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach (ČSSD) na svém Facebooku na počin brněnských zastupitelů reagoval lapidárně, když napsal: „Vypráskat ty kolaboranty!“ Následně virtuálním zdviženým palcem ocenil komentář uživatele Eva Smolova, že se neměli „němčouři odsouvat, ale postřílet.“

V rozhovoru s časopisem Týden se Škromach bránil, že šlo o „intimní reakci“ na to, že absolvoval řadu vzpomínkových akcí k výročí osvobození. Funkci užívanou jako souhlas a podporu určitého komentáře tedy nevyužil k souhlasu ani k podpoře komentáře Evy Smolové, ale „lajkem“ dal pouze najevo, že jej na rozdíl od jiných reakcí četl. Vzápětí vznikl na českém Facebooku recesistický profil Lajkuju ve smyslu "přečteno".

Jihomoravský hejtman Michal Hašek (také ČSSD) deklaraci na svém facebookovém profilu odmítl s tím, že „kdo se omluvil za vyhnání Čechů na podzim 1938 na jižní Moravě, za tisíce popravených odbojářů v Kounicových kolejích, za transportované a zavražděné Židy a Romy z Brna, za arizovaný majetek???“ Svůj post formuloval velice chytře – doslovně vzato má částečně pravdu, představitelé SRN a krajanských sdružení se totiž ještě nestačili omluvit speciálně za každý z těchto zločinů.

Obecněji formulovaných omluv a vyslovení lítosti však zaznělo již několik. Například slovy šéfa Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernda Posselta v Lidicích v roce 2010: „Ukláníme se před našimi spoluobčany z Lidic a prosíme o odpuštění té části viny, kterou i my neseme.“ Europoslanec za bavorskou CSU Posselt na pietním aktu v Lidicích promluvil i následující rok a lítost vyjádřil v dopise prezidentu Klausovi také v roce 2012, kdy se připomínalo sedmdesáté výročí lidického masakru. Tehdy Lidice navštívil spolkový prezident Gauck, který před návštěvou napsal, že „Německo si je vědomo historické odpovědnosti za masakry v Lidicích a Ležákách a sdílí bolest nad oběťmi.“

Jménem vyhnanců ovšem Posselt první omluvu za nacistické zlo pronesl už v březnu 2002 v pořadu Naostro České televize. A na svém sjezdu na přelomu února a března letošního roku Sudetoněmecký landsmanšaft vypustil ze svých stanov zmínku o vrácení zkonfiskovaného majetku a právu na domovinu. Nutno podotknout, že restituci až na několik velmi zahořklých jedinců nikdo z vyhnaných ani jejich reprezentace dávno nepovažoval za byť jen proveditelnou.

Upřímná lítost za nacistické barbarství je ostatně důležitou součástí identity Spolkové republiky již od pokleku kancléře Brandta před památníkem obětí povstání ve varšavském ghettu v roce 1970. Je však třeba zdůraznit, že samozvaná „Hitlerova první oběť“ Rakousko se ke svému dílu zodpovědnosti za hrůzy druhé světové války mnoho desetiletí nehlásila. Navzdory aktivitám nacionalistů, kteří často vyznávají všeněmecké národovectví jako vystřižené z devatenáctého století, se liberální část rakouské společnosti o vypořádání s nepříjemnou historií snaží. Rakouská společnost sice v tomto ohledu stále není tak daleko jako ta německá, Brno se však pro ni letos může stát dobrým zdrojem inspirace, jak se vyrovnávat minulostí.

Jaroslav Ostrčilík