Facebook

„Jsem hrdá, že se minulosti stavíme čelem“

„Jsem hrdá, že se minulosti stavíme čelem“ – spisovatekla Kateřina Tučková

Brněnská spisovatelka Kateřina Tučková o pozapomenutých příbězích Brna, síle umění a nutnosti připustit si chyby.

V čem podle Vás spočívá brněnská identita, co ji tvoří?
Vidím rozdíl mezi identitou Brna a identitou Brňanů. Ptáte-li se na to první, pak bylo pro charakter města zřejmě nejdůležitější soužití českých, německých a židovských obyvatel. Ti z města vybudovali silné průmyslové i kulturní centrum s pevnými vazbami na Vídeň. Ptáte-li se na identitu Brňana, pak hraje asi důležitější roli osobní zkušenost. Chápání města jako křižovatky národností, náboženství a různých kultur snad ještě fungovalo u lidí narozených do poloviny 20. století, ale u těch, kteří se narodili po válce, už takové myslím není. Zamlčování či upozaďování německého a židovského vlivu na podobu města způsobilo, že ho dvě poválečné generace prožívaly jinak, než já, která dospívala po revoluci a byla svědkem otevření dříve tabuizovaných témat.

S příběhem Brna je neodmyslitelně spjat také textilní průmysl, kterému byla věnována výstava Brno – moravský Manchester, na které jste se podílela.
Tahle brněnská historie dobře ukazuje rozdílné vnímání identity města. Lidé narození po válce o ní měli jen málo informací, přebíjelo je zveličování úspěchů socialistického hospodaření ve Vlněně a Mosilaně. Málokdo se tehdy pídil po tom, kdo továrny postavil, kdo je zařídil stroji, kdo pro dělníky vybudoval činžáky, zakládal školy a chorobince, kdo vybudoval vily, kterými se město pyšnilo. Teprve po revoluci jsme se mohli třeba dočíst, že budovu Uměleckoprůmyslového paláce na Husově ulici vybudovali textilní magnáti Offermannovi, aby sloužila ke vzdělání a zábavě brněnského lidu.

V Brně se odehrává také Váš román Vyhnání Gerty Schnirch. Co Vás přimělo napsat příběh, který se odvíjí kolem divokého odsunu z Brna?
To, že jsem se přestěhovala do míst, na kterých je dodnes vidět vykořeněnost způsobená několikerým střídáním obyvatel – dnes je okolí Bratislavské sociálně vyloučenou oblastí, které málokdo řekne jinak než ghetto. To místo má díky své historii charakter takových brněnských Sudet. To mě přimělo pátrat po minulosti toho místa a tak jsem našla i Gertin příběh.  

Jaký je Váš osobní vztah k popisovaným událostem, souvisejí například s příběhem Vaší rodiny?
To by se nabízelo, ale není to tak, nemám žádné německé předky. Spíš mě motivoval pocit nepříjemného zaskočení: na fasádě domu na Bratislavské, kolem kterého jsem denně chodila, je dodnes nápis Mährische Spiegelindustrie. Přitom o německých Brňanech nikdo nemluvil. Proč? Kde jsou? A protože se na začátku 90. let o divokém odsunu ještě neučilo, přišla jsem na tu děsivou skutečnost sama.

Má hlavní hrdinka reálný předobraz, nebo z čeho jste čerpala při psaní románu?
Gerta je fiktivní postavou, přestože rodina Schnirchových v Brně žila. Vycházela jsem ale ze dvou životních příběhů – jedné z pamětnic, která se nebála podělit se o své vzpomínky, a pak z korespondence jiné ženy, která po odsunu uvízla na sezónních pracích v jihomoravských vesnicích. Nicméně příběhy, které jsem takto skloubila dohromady, jsou modelové – v obdobných variacích se děly řadě účastnic odsunu. Dobře o tom vypovídá kniha svědectví odsunutých Brňanů Němci ven! Die Deutschen raus!

Jaké jste očekávala reakce na knihu, a jaký byl její ohlas?
Už když jsem sbírala materiál, věděla jsem, že toto téma vzbuzuje silné kontroverze. Vyplývalo to z rozhovorů s pamětníky, kteří se často o své vzpomínky nechtěli dělit, protože nejen že prošli traumatem odsunu, ale pro svůj původ byli dále stigmatizováni, což se přeneslo i na druhou generaci. Později jsem si na čteních také užila hodně urážek. Ostatně dodnes dokáže účelově černobílá interpretace vzedmout emoce – naposledy jsme to zažili při volbě prezidenta. Ale moje generace je už naštěstí schopná sebereflexe. Připuštění chyb pro nás není tak bolestné a naopak ho vnímáme jako nutné, očistné. Mluvím v plurálu, protože vnímám, že v brněnském kontextu tuto „nutnost očištění“ pociťovalo více lidí – začalo to požadavkem na omluvu Mládeže pro interkulturní porozumění v roce 2001 a pokračovalo vlnou uměleckých děl jako byly hry Miroslava Bambůška, moje Gerta nebo hra Be Free! divadla Feste. Myslím, že jsme všichni cítili, že se to tabu, „problém s Němci v Brně“, musí ventilovat a dořešit. Umění mělo v tomto případě sílu připravit půdu podstatnému společenskému gestu, jakým je letošní Rok smíření. Jsem velmi dojatá, že k tomu dochází, a také hrdá na to, že se k naší minulosti dokážeme konečně postavit čelem.

Divadelní adaptace románu se právě hraje v HaDivadle. Jak vznikala jevištní podoba Vaší knihy?
Do divadelní realizace románu jsem příliš nezasahovala. Všechny zásluhy patří Marianu Amslerovi, který příběh zdramatizoval a režíroval, a samozřejmě hercům, kteří ho uvedli do života. Pojetí scény v kruhu je vynikající nápad a představení se mi moc líbí. Jsem ráda, že podobný názor mají i recenzenti a publikum. To je poměrně vzácné.

Budete i nadále čerpat náměty z našich moderních dějin, případně na čem právě pracujete?
Ano, i při současné práci vycházím z námětu, který koření v naší nedávné minulosti a doznívá dnes. Ale než knihu dokončím, raději bych o ní ještě nemluvila.

Kateřina Tučková
se narodila v roce 1980 v Brně. Vystudovaná bohemistka a kunsthistorička pracuje také jako nezávislá kurátorka v rámci svého projektu ARSkontakt, široké veřejnosti je však známá především jako autorka čtenáři i kritikou oceňovaných románů Vyhnání Gerty Schnirch (2009) a Žítkovské bohyně (2012).

Více na www.katerina-tuckova.cz
foto: www.vojtechvlk.com