Vlastenci z oportunismu. Kdo byli lidé, kteří vyháněli z Brna?

Násilí proti německy mluvícím obyvatelům vypuklo okamžitě poté, co se Brnem prohnala fronta. K šokujícím scénám docházelo v ulicích a především v internačních táborech po celém městě, vrcholem těchto excesů však byl pochod smrti, který započal 30. května 1945. Nařídil jej brněnský národní výbor, v němž hráli vůdčí roli komunisté. Takzvaný Košický program Národní fronty, tedy sdružení jediných v poválečném Československu povolených stran, sice ukládal jejich rovnoměrné zastoupení v národních výborech, avšak komunisté v tom brněnském – v rozporu s uvedeným programem – obsadili hned dvanáct ze třiceti mandátů.

Organizací „vyvedení“ pětadvaceti až sedmadvaceti tisíc Brňanů byla pověřena Národní bezpečnostní služba, tedy improvizovaný policejní sbor, který vznikl těsně po osvobození z četnictva, státní policie a dalších bezpečnostních složek. Většina jeho členů sloužila v uniformě už za Protektorátu, a o to horlivěji pak plnila rozkazy ve vyhrocené poválečné době, kdy se pro obvinění z kolaborace nešlo daleko.

Vždy na straně vítězů

Velitelem NBS, a tedy i jedním z hlavních aktérů Brněnského pochodu smrti, byl kapitán Bedřich Pokorný. Před válkou sloužil jako zpravodajský důstojník Československé armády, načež se hned v březnu 1939 zapojil do protinacistického odboje. Prý pro něj sháněl informace a rozdával letáky, nad jeho skutečnou činností za války však visí otazníky. Mnoho více i méně hodnověrných svědků přišlo s podloženým podezřením, že byl konfidentem gestapa, nehledě na zkazky o jeho zoufalé zbabělosti. Faktem je, že z pozice šéfa poválečných bezpečnostních složek ve městě mohl Pokorný snadno nechat zmizet choulostivé dokumenty, které by naznačené skutečnosti potvrzovaly.

Na sklonku války se Pokorný každopádně schoval v Maloměřicích, kde se po osvobození prohlásil partyzánem a předsedou místního národního výboru, načež vstoupil do KSČ. Po své brněnské anabázi byl jmenován velitelem sekce zpravodajské služby Ministerstva vnitra. Vedl mimo jiné vyšetřování nacistických zločinců, přičemž neváhal zfalšovat výpověď K. H. Franka, aby zdiskreditoval nekomunistické politiky. Později jejich špehováním přispěl k únorovému převratu, načež se stal zástupcem velitele StB a od října 1949 přednostou její správy pro Tábory nucených prací.

Stíny z let válečných Pokorného nakonec stály kariéru. V roce 1951 byl zbaven všech funkcí a o dva roky později byl spolu s bývalými agenty gestapa odsouzen za spiknutí ve vykonstruovaném procesu k šestnácti letům žaláře. Rozsudek byl zrušen v listopadu 1956 a Pokorný byl rehabilitován včetně obnovení členství v KSČ. Politické tání koncem šedesátých let však emočně neustál a v březnu 1968 se oběsil v lese nedaleko Brna.

Špatné svědomí

Když se večer 30. května 1945 začal ze třinácti seřadišť slévat zástup zhruba pětadvaceti tisíc lidí, kteří měli být dovedeni k rakouským hranicím, provázeli průvod vedle NBS také „Revoluční gardy“ složené z mladých, mnohdy stěží dvacetiletých dělníků Zbrojovky. Dříve toho dne se totiž delegace závodní rady Zbrojovky obrátila na komunistického předsedu brněnského národního výboru s tím, že pokud se vůči Němcům nebude postupovat rázněji, převezmou iniciativu dělníci. Zbrojováci a zástupci KSČ se dohodli, že akce bude zahájena ještě téhož večera.

Dělníci Zbrojovky přitom do poslední chvíle vyráběli zbraně pro nacisty, a to za nadstandardní odměny, jaké byly dopřávány zaměstnancům ve zbrojním průmyslu. Vzhledem k tomu, že je Klement Gottwald rozhlasem několikrát neúspěšně vyzýval k sabotážím a k přerušení výroby, měli zbrojováci po válce strach, že budou označeni za kolaboranty. Museli tedy co nejjednoznačněji prokázat vlastenecké smýšlení. A právě na tyto „vlastence“ mají přeživší pochodu ty nejhorší vzpomínky.

Jaroslav Ostrčilík