Poválečné Německo: náckové z kola ven!

Především v důsledku nástupu komunismu u nás k potrestání pachatelů romského holocaustu či excesů doprovázejících vyhnání v podstatě nedošlo. Jak tomu bylo s nacistickými zločinci v Německu?

Jak je obecně známo, bylo třiadvacet nejvyšších nacistických pohlavárů potrestáno spojeneckým tribunálem v Norimberku v do té doby bezprecedentním aktu mezinárodní spravedlnosti. Mezi vítěznými mocnostmi se ovšem brzy začaly projevovat neshody, takže z plánované série procesů v tomto formátu sešlo. Proto dalších dvanáct tribunálů s celkem 185 generály Wehrmachtu, nacistickými soudci, lékaři zapojenými do „eutanazie“ duševně a tělesně postižených či kapitány průmyslu, kteří zneužívali pracovní sílu vězňů koncentrační táborů, proběhlo pouze v americké režii.

Z americké iniciativy proběhla také takzvaná denacifikace. V jejím rámci bylo tři a půl milionu bývalých členů NSDAP rozděleno do pěti tříd, z nichž ti, kteří byli v režimu nejméně angažovaní, vyvázli bez postihu. Další pak dostali zákaz výkonu státní služby, peněžité tresty či odnětí svobody. Bylo zřízeno 545 civilních soudů pod německou správou, vzhledem k nedostatku nestranných soudců i času však bylo mnoho mladších či ve válce vážně zraněných z perzekuce vyjmuto.

Začátkem roku 1947 zadržovali Spojenci na devadesát tisíc nacistů a dalších milion devět set tisíc lidí nesmělo vykonávat jiná než dělnická povolání. Jak už to ale bývá, na základě korupce či známostí se mnohdy vydávala potvrzení o bezúhonnosti, podle pracího prášku lidově nazývaná Persilscheine. Je také známou skutečností, že leckterého člena například Sicherheitsdienstu SS naverbovaly západní i východní rozvědky na frontu právě propukající studené války.

V sovětské okupační zóně potrestání nacistů přesto vypadalo jinak. Lidé nebyli zatýkáni jen za angažmá v režimu, ale také za „špatnou“ třídní příslušnost. V koncentračních táborech NKVD se objektivním posouzením jejich případu samozřejmě nikdo nezdržoval, zatímco sebevětší nácek si mohl zachránit kůži prací pro sovětské okupační úřady.

Za kancléře Adenauera byla denacifikace na západě nakonec zastavena úplně. Od roku 1951 tak mohli všichni bývalí nacisté s výjimkou dvou nejvíce zatížených skupin opět pracovat ve státní službě, faktická amnestie se týkala téměř osmi set tisíc lidí. Denacifikace přesto byla do určité míry úspěšná, tedy alespoň v západním Německu. Vždyť z více než pět a půl tisíce japonských politiků a vojáků, kteří se dopouštěli strašlivých zločinů a byli po válce odsouzeni, se v padesátých letech dočkali plné rehabilitace všichni. Dva z nejhorších později dokonce zasedli v japonských vládách.

Jaroslav Ostrčilík